Prokletí dokonalosti - 11. kapitola I/II

3. května 2013 v 16:56 | Livv |  Prokletí dokonalosti
Takže, tady je další kapitolka. Řeknu vám, dala ma zabrat. A s tou další to vypadá... no, bledě :D
Nu což, času zatím dost. Další část tak vidím na neděli. Ta bude i delší než tahle první :) Takže si ji užijte ;)




Běžím lesem. Dobíhám na skrytou mýtinu mezi stromy. Vím, že na tom místě někoho najdu, ale nevím přesně koho. Zastavím se a zhluboka se nadechnu. Čerstvý vzduch mi proudí do plic. Rozhlížím se a očekávám příchod toho, za kým jsem se běžela. Otevírám ústa, že zavolám. Nakonec si to rozmyslím, nechci rušit to idylické ticho, které na mýtince panuje. Lehnu si na záda a mhouříc oči do slunce přemýšlím o všem, co se kolem mě děje. Myšlenky se však brzo rozutekly do jiných světů. A tak se povaluju na měkké trávě, v hlavě úplně vymeteno, stejně jako na obloze, kde se také nenachází jediný mráček.
Najednou mi do hlavy přijde bolest. Zvedám ruce vzhůru a prohlížím si své prsty, jako bych tím bolest měla zahnat. Pravá ruka mi začíná nejprve fialovět a poté blednout. Po chvíli vypadá jako kousek křídy. Otáčím hlavu a pohledem se zastavím na svém pravém rameni. Má sytě růžovou barvu. Ta se však nevysvětlitelným způsobem změní na oranžovou. A po paži se roztančí zelené tečky.
"Darin!" ozve se zpoza stromů nádherný hlas. Pomalu zvedám hlavu a dívám se před sebe. Zpoza stromů se začíná objevovat. V rozepnuté čistě bílé košili a světle zelených džínech vypadá jako pohádková bytost. Pak však spatřím černého chlupatého psa, kterého má na vodítku Zamračím se. Oba se vydávají ke mně. On sehne ruku k psovi a odepíná mu obojek z krku. Černá chlupatá šelma vystartovala směrem ke mně.
A náhle se obraz přesouvá na jiné místo. Už neležím na měkoučké trávě někde v kouzelném a, bohužel, neznámém lese, ale letím vzduchem jako šíp. Jediné, co mi zabraňuje v přímém nekonečně rychlém pohybu, jsou ostré kapky deště, které v mé rychlosti se mi zabodávají do obličeje.
Vidím střechu našeho domu. Na zahradě stojí spousta psů. Spousta. Malí, velcí, všichni do jednoho se dívají vzhůru a upírají své psí pohledy na mě jakožto letící zázrak nebo letící svačinu (čili holuba létajícího přímo do huby).
Začínám padat. Volným pádem se řítím k zemskému povrchu a to znamená, že i blíže ke psům. Zoufale mávám rukama ve vzduchu, jenže to nepomáhá. Přestávám cítit pravou ruku. Tvrdě dopadnu dolů a psi se na mě hned sbíhají. Dupou po mně tvrdými packami, až ztrácím dech. Jeden se mi zakousne do pravé ruky, ze které jsem ztratila cit.
Vize se však znova mění. Stále stojím na zahradě u našeho domu a natahuju ruku ke stromu. Po nějakém psovi ani památky a já si vybírám plod té zvláštní dřeviny. Přitáhnu si ruku zpátky k tělu. V ruce držím fialový hrnek. Usmívám se. Kolébám hrnek ze strany na stranu a postupně se na něm začíná objevovat nějaké slovo. Čokoláda.
Ozve se prásknutí dveří. Ohlížím se. U vchodu do domu stojí cvičitelka zumby s rádiem na rameni a zubí se na mě. Volá na mě, že si jen procvičí figury na budoucí představení, a že si jí nemám vůbec všímat. Zvedne ukazováček a zapne rádio, ze kterého začne hrát metal. Ona však rádio položí a tančí choreografii na Waka waka. Natáhne ke mně ruku, že se mám nakonec přidat. Podávám jí dlaň. Ona mě za ruku silně zatáhne a vhodí mě do díry, jejíž vnitřek je složen z různých barev. A už znova padám, doprovázena psím vytím a hlasitě vyřčenými slůvky "zmoklá slepice"…

Otevřela oči a zprudka se posadila. Zaúpěla bolestí, protože náhlým rozprouděním krve se také dala do pohybu bolest. Zamrkala. Nevěděla, odkud bolest pochází. Opřela se rukama o polštář a hned místo bolesti zjistila. Přenesla váhu na levou ruku a pravé nechala volnost. Zrychleně dýchala a měla zpocená záda, stejně jako čelo. Přehodila pomalu nohy přes okraj postele a levou rukou si pročísla vlhké vlasy. Cítila se hrozně.
Pomalu se postavila. Chvíli získávala rovnováhu. Chtěla otevřít okno, měla pocit, jako by v místnosti nebyla ani molekula kyslíku. Jako by dýchala, ale vzduch ji dusil. Dopajdala k oknu a otevřela ho dokořán. Zhluboka zalapala po dechu. Stále se jí nedostávalo tolik kyslíku, kolik potřebovala. Snažila se zpracovat sen, který před chvílí skončil. Cítila se unavená. Chtěla spát, ale sen ji pořád rušil. Bolest v rameni ji oslabovala.
Opatrně se opřela o okenní rám a vyhlédla do nočního vzduchu. Byl čerstvý, ale Darin nestačil. Hrozný pocit. Dýchá, ale nemá z toho skoro žádný užitek. Náhle sebou cukla. Venku se ozvalo psí zavytí.
Zoufale se chytila za hlavu. Ne, jen to ne!
Klopýtavě se vrátila zpátky do postele a zapadla do peřiny. Z koutku oka jí vytekla slza. Pevně zavřela oči. Přála si, aby tahle noc už skončila. Nebo ještě lépe, aby byla teprve včerejší noc a jí se nic nestalo. Nebo by chtěla alespoň dostat odvahu, aby o tom mohla někomu říct. Rodičům. Kamarádkám. Prostě komukoli. Poté upadla do trhaného spánku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sasenka333 sasenka333 | Web | 3. května 2013 v 17:26 | Reagovat

užásná kapitola, úžasná poviedka teším sa na ďalšiu časť a inak napísala som ti do sb tak mi potom napíš na blog či ma berieš :)

2 mili mili | Web | 3. května 2013 v 18:18 | Reagovat

Tk to je jedna z nejkrutejsich kapitol :-) :-D :-D

3 Clarush* Clarush* | Web | 4. května 2013 v 13:04 | Reagovat

Tý jo :D Skvělý počteníčko jako vždy :)

4 Scriptie*13* Scriptie*13* | 4. května 2013 v 15:59 | Reagovat

To je zvláštní sen. Stejně mi ale příjde, že je chudák, po tom kousnutí. Ale stejně budu hučet, ať sem dáš rychle další. :D

5 Ewiline Ewiline | Web | 5. května 2013 v 20:09 | Reagovat

Ježiši!! :( doufám že si stihnu přečíst i tu druhou část!! :D
Jinak moc hezká kapi... jen nechápu toho "někoho" s tím psem na vodítku... Hmmm :D

6 Juju Juju | 7. května 2013 v 15:07 | Reagovat

Tak to bylo hezkýý :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama