Hra

3. března 2013 v 9:27 | Livv |  Jednorázovky
Ahoj :)
Když jsem psala tuhle povídku, musela jsem si normálně rozsvítit v celým pokoji úplně všechno, nemohla jsem psát po tmě :D :D Ale to je zase věc názoru, kdo prostě tu hru nezná, tak mu to nemusí připadat až tak moc nahánějící husí kůži :D No, tak je to na vás :D Tak se dobře pobavte a prosím o komentáře! :)


Vyťukávala jsem nehty o desku stolu vymyšlený rytmus.
Klap klap. Klap klap klap. Klap klap.
Podívala jsem se na obrazovku počítače. Hra se právě načítala.
Obrazovka zčernala a objevilo se menu. Chvíli jsem váhala, zda mám zapnout zvuk, nebo ne.
"No co, možná ho pak zapnu během hraní."
Tu hru jsem znala, kamarádka o ní hodně mluvila ve škole. Tak jsem si ji nakonec taky stáhla. Starší brácha ji zná, ale nechtěl mi k ní říct podrobnosti. A pak z pokoje odešel.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že odešel. Nemám ráda, když mi někdo kouká přes rameno do obrazovky počítače. Ale pak jsem netušila, co mám od ní přesně čekat. Jen jsem věděla, že mám hledat osm stránek. To nemůže být až tak těžké. Jen budu chodit a dívat se všude kolem.
"Slender, The Eight pages…" četla jsem polohlasem název, když jsem u menu klikla na play!
Pak se tam objevila postava. Respektive jsem byla tou postavou a držela jsem v ruce baterku. Uchopila jsem myš do ruky a pozvedla jsem světlo vzhůru. Všude kolem byly jen stromy.
Zhasla jsem baterku a zase ji rozsvítila. Zapnula jsem si zvuk. Zajímalo mě, jakej ta hra může mít zvuk. Otočila jsem se ve hře a stála jsem naproti plotu. Znova jsem se otočila a stála jsem zase k pletivu zády. Zmáčkla jsem klávesu W a udělala jsem krok vpřed. Z reproduktorů se ozval tlumený zvuk chůze po pískové cestě.
"To je fajn zvuk," zasmála jsem se. Pokračovala jsem vpřed po cestě. Po nějaké době se uprostřed cesty ukázal obrovský strom. Odbočila jsem z cesty napravo a pokračovala mezi stromy. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala stránky. Pak jsem před sebou uviděla prapodivné barely. Mezitím jsem přešla ještě po nějaké cestě, ale pokračovala jsem rovně. Vešla jsem mezi ně.
A hle, narazila jsem na první stránku. Byly na ní stromy a nějaká postava stromům podobná. Naježily se mi chloupky v zátylku. Co to je?
Začaly se ozývat bubny. Celkem jsem se vyděsila, protože jsem si zvykla na uklidňující zvuk kroků. Vyšla jsem zpoza barelů a vykulila jsem oči.
Je možné, že jsem tam v pozadí viděla postavu?
Zrychlil se mi dech. Jak jsem nevěděla, o co jde, bylo to snad ještě horší.
Otočila jsem se a zaplula zpět mezi barely. Zastavila jsem se. Nakoukla jsem díky myši znova dozadu a zpoza jednoho barelu jsem uviděla… ruku??!
Začala jsem z toho místa odcházet. Chvílemi jsem se dívala za sebe a pořád jsem něco viděla. Vždycky jen část. Ale něco divného.
Srdce mi bušilo. Bubny mě znervózňovaly. Zastavila jsem se. Doufala jsem, že ať to bylo co to bylo, že mě to přestalo pronásledovat. Nedokázala jsem se uklidnit. Bála jsem něčeho, co jsem ani neviděla zblízka!
Najednou mě něco chytilo za ramena.
Zaječela jsem.
Rychle jsem vyskočila ze židle a otočila se. Za mnou stál někdo v saku, které mu bylo trochu velké. Přes obličej měl bílou masku.
Znova jsem zaječela, když ke mně postava natáhla ruce.
Postava se ale začala po chvilce dusit záchvaty smíchy. Ten smích jsem znala. Postava si stáhla z obličeje masku a v bratrovo hnědých očích svítily veselé ohníčky.
Vztekle jsem zavrčela.
"Co si myslíš, že děláš!" zakřičela jsem na o dva roky staršího bráchu v saku patřícím tátovi.
On se jen tlemil a bylo vidět, že se velmi dobře baví. Udělala jsem k němu několik kroků a začala jsem mu bušit do hrudi. Stále se zalykal smíchem, když ze sebe vypravil několik slov:
"Je to tématické. Máš to skoro skutečné." Odstoupil ode mě, abych do něj přestala bušit.
Zašklebila jsem se. "Žádala jsem tě snad o něco takového?!"
Udělal pukrle. "Jsem vševědoucí milovaný bratříček. Služebníček, madam," uchichtl se.
V pokoji byly stále slyšet bubny, ale ani jeden z nás to nevnímal, když jsem se na bratra vrhla a začala ho lechtat. Tím jsem odstartovala jeho další záchvat smíchu.
Po chvíli začal lechtat on mě. A pak, nějak jsem asi narazila do myši.
Myš se otočila a postava ve hře stála proti monstru, které vypadalo stejně, jako brácha před chvíli. Vyděsili jsme se oba, protože obrazovka začala zrnit a ještě byly vidět dlouhá chapadla za postavou v saku.
Pronikavý zvuk, něco jako pískot, ale divnější a horší, zněl z repráků.
Z bráchou jsme se dívali jako uhranutí na počítačovou obrazovku a když začala blikat s detailem "obličeje" postavy a zrnit zároveň, znova jsem vykřikla a i bráchovi uniklo vyjeknutí, když celou dobu zněl hlasitě ten pískot.
A obrazovka znova zčernala.
Otočila jsem se na bratra. "Co-co to bylo?"
On se snažil rychle nasadit tvrdou tvář, že se ničeho nebojí. "Asi tě právě sežral k svačině. Já to u kamaráda taky nikdy nedohrál. Ani jsem ho ale neviděl zblízka přímo ve hře. Dneska poprvé." Když přejel můj pohled, dodal: "A na dlouhou dobu asi i naposledy, co?" ušklíbl se.
Cítila jsem, že mu hlasitě buší srdce. Taky se ho lekl. Odtáhla jsem se a ukončila jsem hru. Pak jsem se na něj zašklebila. "Kdybys na mě nevybaf, nestalo by se to."
Po chvíli ticha jsem se na něj ale zazubila. "A zítra si dáme repete. Musím najít aspoň dvě stránky!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Brude Brude | 3. března 2013 v 9:37 | Reagovat

Jéé, tak jsem se dočkala Slendýho :D Taky takhle na někoho někdy musím bafnout :'D

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 3. března 2013 v 10:18 | Reagovat

Jáj! Slendík! :D
Kdyby na mě nějaký tupec vybafl, když bych hrála Slendermana, pořádně bych se lekla a potom mu vytmavila.
Ten konec je nejlepší. xD

Koukni se na tohle video. Je to písnička a animace pro Slendermana: http://www.youtube.com/watch?v=5hYi350ap_M

3 Juju Juju | 3. března 2013 v 21:11 | Reagovat

Fujky!! :DD chvíli jsem se fakt bála, ale jinak moc hezký :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama