Je tohle vůbec možné?

17. února 2013 v 16:32 | Livv |  Jednorázovky
Ahoj :)
Přidávám další tématovku. Avšak nevím, jestli se mi to téma povedlo zapasovat. Takže mi tohle připadá spíš jako obyčejná povídka :D Prosím o komentáře, o vaše názory. :)


Právě jsem se smála vtipné věci, kterou řekla kamarádka, když mě najednou píchlo u srdce. Jen tak, z ničeho nic, bez varování. Nebolelo to, jen spíš takový neodbytný pocit, že se něco děje. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Úplně mě to vyvedlo z míry.
Okamžitě jsem se snažila to zakrýt. Nemusí každý vědět, že té věčně vytlemené brunetce asi začalo strašit ve věži, spíš u srdce.
"A představ si, jak on na mě mrkal a šel, najednou se přestal dívat před sebe a bum! Napálil to do lampy!" smála se kamarádka, až se za břicho popadala. Smála bych se taky, ale ten pocit mi to zakazoval. Začíná se ze mě stávat čarodějnice, která vždy něco vycítí? Začnu najednou věštit budoucnost? Ušklíbla jsem se a kamarádky to vzaly jako mou reakci na situaci, v níž se ocitnul pro mě neznámý kluk.
Rozhlédla jsem se kolem. Bylo zvláštní, nevidět kousek od sebe sestru/dvojče. Avšak logické. Není nám nakázáno, že musíme mít stejné kamarádky, stejné záliby. A že se musíme držet pořád u sebe. Přesto to bylo zvláštní. Ale takové… normálnější. Každá si žijeme svůj život. To málo, které nás spojuje, je to, že máme stejné datum narození, stejný pokoj, stejnou třídu, stejné pohlaví a podobný vzhled.
Jarní větřík profukoval všude kolem a dívkám rozháněl vlasy z jejich pečlivě utvořených, avšak jednoduchých účesů. I mě několik pramínků sletělo na úplně jinou stranu, než by měly být. Vrátila jsem je zpět a znova ten divný pocit!
Začala jsem se rozhlížet. Chtěla jsem zdvořile z hloučku kamarádek odejít, nechtěla jsem je urazit, tak jsem zamávala někam do neurčita a šťouchla do blondýnky, která vyprávěla příběh o "setkání" s chlapcem.
"Ano, byl hezký. Ne, nemá bráchu. Ne, nepozval mě na rande. Ano, jestli ho jen tak náhodou zase potkám, pozvu ho já…" začala kamarádka vypočítávat možnosti otázek, na které jsem se jí mohla zeptat. Zacukaly mi koutky. Je fakt pako.
"Jdu tam," ukázala jsem asi do poloviny parku, kde postávaly dvě holky z áčka. Jednu jsem celkem dost znala, ale byla to jen záminka. Než k nim dojdu, budu mít chvíli čas utřídit si vše v hlavě.
Nečekala jsem na odpověď a vykročila jsem. Stromy ševelily a šeptaly si svá vlastní slova, jako by věděly vše, co já se snažím skrýt. Pocit se zase vrátil a já začala být nervózní. Začínal mě štvát. Dost.
A pak jako bych viděla vizi. Dívala jsem se cizíma očima a viděla jsem rozmazaně. Vedle mě stála černovláska většího vzrůstu než já a kluk, ještě o něco větší, než ta dívka. V ruce jsem držela pytlík s gumovými bonbony a nehty na prstech byly nabarveny na zeleno s růžovými proužky. Podívala jsem se na silnici a pohodila hlavou. Všechno se ještě více rozmazalo, bylo to nejasné, jako by se mi to jen zdálo. Otočila jsem se na kamarády a něco jsem říkala. Udělala jsem několik kroků vzad do vozovky. Ozvalo se skřípění brzd a tupý náraz.
Zamrkala jsem a podívala se na svoje ruce. Nedržela jsem v nich ani balíček medvídků, ani nehty nebyly nalakované na zeleno růžovo. Ale to měla sestra… A vše bylo tak živé!
Pootočila jsem hlavu směrem, kde se od parku nacházel krám. Z něj pak vyšla sestřina nejlepší kamarádka se svým klukem. Dívka byla černovlasá. A pak vyšla i Eliška. S balíčkem bonbonů v ruce. Začala se blížit k silnici a přitom něco říkala na kamarády.
Rozběhla jsem se k nim. Mohlo mi možná hrábnout, ale nic jsem nechtěla nechat náhodě. Přece jen je to sestra. A ten neodbytný pocit stále ne a ne zmizet.
Eliška byla silnici blíž a blíž a já ještě zrychlila. Běžela jsem z plných sil, vítr mě tlačil do tváře, nohy protestovaly nad neočekávaným sprintem. Skoro jsem před sebe neviděla, jak mi kolem obličeje poletovaly hnědé dlouhé vlasy.
Sestra se zasmála a vkročila pozpátku do silnice. Zaječela jsem. Eliška se otočila a vzápětí uskočila před řítícím se autem, kterému skočila do cesty. Minulo ji jen o fous, i když ze všech sil brzdilo.
Jako bych slyšela spadnout kámen. Ze srdce se mi odloupnul kus skály a spadl někam pryč, kde už ho nikdo nikdy nenajde. Elišku málem zabilo auto!
Zastavila jsem se kousek od silnice. Zírala jsem na své dvojče a ona na mě také. Vzápětí jsem přeběhla rychle silnici a skočila jí kolem krku.
"Jak jsi to…" zašeptala vylekaně Eliška. Dlouhé hnědé vlasy jí vítr navál do obličeje, takže je měla jako masku.
Pevněji jsem ji stiskla. "Neptej se jak. Byl to pocit. Asi jsem blázen."
Sestra se začala uklidňovat a podívala se mi do očí. Oplatila jsem jí pohled.
"Možná existuje telepatické předpovídání budoucnosti," prohlásila Eliška tak důležitě, jak jen to bylo možné.
Koutky mi vyjely vzhůru. "Buď ráda. A navíc, jsme přece dvojčata!" A nikdo pořádně neví, co ještě mezi dvojčaty za speciální pouto existuje.
Podívaly jsme se na černovlásku s jejím klukem. Kluk jen zíral. "Tys to musela snad nějak předem vědět! To auto nebylo vůbec vidět," mumlal překvapeně. A kamarádka jen s údivem hlesla. "Je tohle vůbec možné, nebo jsem se právě zbláznila?"
Vyprskly jsme smíchy. "Obojí," prohlásily jsme se sestrou najednou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | 17. února 2013 v 18:00 | Reagovat

No... Tak tohle bylo hustý. XD Ta holka je superwoman. Zachraňuje sestry v nesnázích. :3
Moc hezky píšeš. Nevím sice, co to Tematovka je, ale vím, že tohle je dobrý. :-D

2 Livv Livv | Web | 22. února 2013 v 16:06 | Reagovat

"..ale vím, že tohle je dobrý."
Tak to fakt potěší :)
No, taky bych možná chtěla mít dvojče :D

3 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 22. února 2013 v 21:13 | Reagovat

Já mám sestru, kterou miluju, ale občas překonávám chuť ji jednu fláknout. :/
Jsem ráda, že ty jsi ráda.
A rozhodně by si měla nějakou kapitolovku napsat. ;)

4 Livv Livv | Web | 22. února 2013 v 23:10 | Reagovat

Tak já mám bráchu, suprovýho, o několik let staršího.
V hlavě se mi na nějakou kapitolovku už klube nápad, takže uvidíme, jestli se mi podaří ho zrealizovat :)

5 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 24. února 2013 v 16:36 | Reagovat

Tohle se mi líbilo. Mám kamarádky dvojčata a někdy se zdá, jako by se přitahovaly jako opačné póly magnetu, jak si nahrávají slova, vnímají svět podobně a mají podobné nálady ve stejných chvílích. Jindy mi ale připadá, že netouží po ničem jiném, než si navzájem vyškubat vlasy :DD
Povídka pěkná, zpříjemnilo mi to den. :)

6 Juju Juju | 25. února 2013 v 19:26 | Reagovat

to je děsivý :D ale krásnýý ;) a ojívku - ty máš dvojče :DD

7 Livv Livv | Web | 25. února 2013 v 19:32 | Reagovat

Luc - Děkuju, potěší :)
Juju - Jahodo! :D Jasně že mám dvojče :D :D

8 Natt Natt | Web | 22. července 2013 v 13:40 | Reagovat

Krásne :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama